arzen.cz

Na vesmíru jsme zcela závislí. Tak je to nastaveno, tak je to dáno. Můžeme se jakkoli vzpouzet, ale jsme uvězněni na malé planetce uprostřed prázdnoty. Vědomí, že jsme ukotveni ve Sluneční soustavě, je zcela liché. Jsme uprostřed ničeho. Kdyby se dělo cokoli, a tím mám na mysli klidně i invazi mimozemšťanů, nemáme kam utéct. Tak je to nastaveno, tak je to dáno. 

Rád bych začal optimisticky. Je fajn, že jsme ještě naživu. Náš ekosystém má podivuhodnou schopnost regenerace. Tím systémem myslím i lidské tělo. Je obdivuhodné, co všechno vydrží, a kde to vydrží. Regenerace má ještě velké mezery, ale to je záměr, neboť jinak by byla planeta přelidněna. Nesmrtelnost je možná dána několika jedincům za století, kterým může být i takto velká časová jednotka ukradená. Běžný člověk chce být někdy nesmrtelný, když se mu daří, má hodně peněz, lásky, majetku, aby si to na Zemi dokonale užil. Takoví asi nebudou nikdy nesmrtelní, ale s jistotou to nevíme, protože tu nic neřídíme. Neznáme ani sami sebe, natož abychom chtěli řídit planetu. 

Proč je člověk nastaven na neustálé konflikty – nejen v rámci svého druhu, ale i vůči všemu živému i neživému na planetě. Také v tomto rozdělení spočívá prvotní omyl člověka. Živé je totiž vše. Dnešní věda začíná tušit, co naši dávní předci věděli. 

Dalo by se říci, že jsme jako druh dosáhli velkého pokroku. Stačí navštívit nějaké město, které ještě není v dekadenci. Tolik toho člověk udělal pro své pohodlí, vybavil svoje obydlí nábytkem a složitou elektronikou, jejíž čipy soutěží se složitostí lidského mozku… A zase víme prd. Myslíme si, že vědomí sídlí v mozku, ale ono tam jako na potvoru nikde není. Mozek myslí, mozek ovládá naše tělo, ale potvora vědomí se někde schovává. Nikdo ho dosud nenašel. Když tam není, nebude tam ani v okamžiku smrti. Nejspíš je někde mimo fyzické tělo. Máme tedy snad i jiná těla? Duchovní, astrální… Ne, tak daleko ještě věda nedospěla, proto to nemůže potvrdit, a jestli je aspoň trochu chytrá, tak to nebude (zatím) ani vyvracet. 

Bez těla vypadá život mnohem zajímavěji. Jestli nějaký takový je, třeba když člověk takzvaně zemře, pak ho musí mrzet, že o tom nedokáže říci těm, se kterými žil, když tu ještě byl. Lidská těla nám v podstatě překážejí. Přesto jsme rádi, že je máme. Bez nich bychom nezažili, jaké to je, když nás něco hřeje, nebo když se s někým milujeme. Pocity lásky však nemusí být pouze fyzické. Takže nám zbývá jen to teplo, a taky bolest. Zdá se to trochu málo, ale i to málo stačí, abychom se tu chtěli narodit, abychom chtěli zažít, jaké to je, mít fyzické tělo, být v interakci s ostatními lidmi, být na ně hodní – nebo zlí, být k sobě spravedliví, i když nám to fyzicky neprospěje. 

Ptáte se, jestli věřím na život po životě? Nevěřím, já na něj spoléhám. Vlastně tam už teď jednou nohou jsme, když spíme a něco se nám zdá. Myslíme si, že nám náš mozek spouští film, ale tím vysvětlíme jen část snů. V těch ostatních naše vědomí opouští tělo a toulá se v krajinách, o kterých jsme nikdy neslyšeli. Přesto se tam cítíme doma, i když to může být na okraji vesmíru, nebo klidně i za vesmírem. Mozek nám to elegantně přetlumočí do řeči, které rozumíme. Tvarům a barvám, které nechápeme, přiřadí ty, které známe, abychom nebyli úplně bezradní. Bytostem z jiného koutu vesmíru dá do úst obrazy, které mluví naší řečí, a vždy to skončí u toho, že vesmír patří všem, kdo v něm existují. Neříká však nic o těch, kdo ho ovládají. Snažime se někoho takového představit, ale překlápíme se hlavou nazad. Nejde to. A možná je to tak správně, že nevíme vše. Nevědomost je sladká jako nejlepší víno. Víno však není vinno, když to s ním přeženeme. A kdyby nastal konec světa, můžeme se opít. Nevíme, kde se potom probudíme. Doufejme, že tam bude hezky jako tady.