arzen.cz

Někdy mám pocit, že už jsem toho napsal a nakecal dost, že už mám odžito, že nechci žádný další konec ani začátek. V takových chvílích mě napadá, jestli není člověk přece jenom stvořen pro samotu, aby se v ní usebral, jak říkají kněží, nebo aspoň sebral, jak radí kámoši. Pak si vzpomenu, jak jsme přelézali plot k cukrářskému internátu, a vychovatelé nás chytali potmě s baterkama, a zkoumali nám v kanclu tenisky, jestli nemáme stejnou podrážku jako úchyl, co jim tam chodí otravovat holky, a rázem tu myšlenku zavrhnu. Nelezli jsme tam proto, že se to snad očekává, ale protože jsme chtěli.

Ba ne, člověk není stvořen pro samotu. To si jen namlouváme, abychom ucpali to prázdno, které se objeví, jakmile se ocitneme sami. Jsme jako bazén, který uchází, a my se snažíme najít díru, ale máme pocit, že utíká snad všude. Nic nás nebaví, nic se nám nechce. Každý ty chvíle zná, ale málokdo je dokáže vypnout, nahradit to prázdno hezkými vzpomínkami bez lítosti.

Když je ten čas, kdy jsme sami, příliš dlouhý anebo příliš prázdný, a začíná nám trochu hrabat, je načase to změnit. Nezmění to ten, co už s námi není, i kdyby se vrátil a klečel, dokud neřekneme „no tak dobře,“ a nezměníme to ani my, kdybychom si snad chtěli vyklečet odpuštění. Doma na nás padá strop a v lese stromy, je nám jedno zda jsme živí nebo mrtví, a nepřestane to, dokud se jednoho dne člověk neprobudí a nezačne se strašně divit, proč tak blbne, a celé mu to přijde rázem k smíchu, i když u toho třeba brečí, ale jsou to slzy, které přinášejí rozum.

V tu chvíli samota přestane být prokletím a stane se požehnáním. Z prázdna se najednou stane něco, co by se dalo nazvat hlučnou samotou. Najednou jsme rádi sami. Všechno nás baví a všechno se nám chce. Na lásku co už není vzpomínáme v dobrém, woo-doo panenka jde do koše. Najednou si nás začnou všímat lidi: „Jé, vole, ty žiješ?!“ a zní to jako rajská hudba, kterou jsme neslyšeli, protože jsme byli hluší. Děkujeme našim starým láskám za ty nové lepší – počkat – jaké nové? Že žádné nejsou? No a co. Neříkal Miky v Samotářích, každá holka někoho má, než potká tebe?! Kdejaká holka chodí s blbcem, jen to ještě neví. Když to pak zjistí, počkáme si, až se to její prázdno stane hlučnou samotou, a najednou je z toho zase láska jako trám, a přejeme si, aby byla poslední, protože nás nebaví si pořád na někoho zvykat.