arzen.cz

Svět se pomalu vzpamatovává z další geomagnetické bouře, která k nám ze Slunce doletěla za pouhých 8 minut. Lidé sledují nebeskou podívanou. Když na začátku 20. století přiletěla Halleyova kometa, lidé viděli konec světa, prodávali majetek a dělali věci jako by byly jejich dny sečteny. Vlasatice se ukázala neškodnou. Teď tu máme polární záři, jaká tu nikdy nebyla, a co na to lidé? Nic.

Možná by to s nimi hnulo, kdyby vypadala takhle:

Červené a zelené závoje se vlní na severní obloze v místech, kde nikdy nebyly. Můj strýc, který je už dvacet let na pravdě Boží, vyprávěl, jak jednou, jedinkrát, viděl z našich zeměpisných šířek polární záři. Byla to velká vzácnost. Dnes je to divadlo, které Slunce pořádá takřka každý měsíc. Prý maximum jedenáctiletého slunečního cyklu. Sluníčko mění magnetické póly. Jenže jak do toho zapadá můj strýc. Za celých 75 let viděl polární záři jen jednou, a to se o tyto jevy hodně zajímal.

Občané si nadšeně fotí polární záři proplétající se mezi paneláky na své mobilní telefony, sdílí, obdivují, předhánějí se. Nikoho nenapadne, že ta nepřirozená červená připomíná pekelné jazyky. 

Asi před rokem, kdy se polární záře začala pomalu stávat běžnou součástí našich životů, mi jeden známý doktor přírodních věd řekl, že červená polární záře pro lidi neznamená nic dobrého. Ne, opravdu nebyl nadšencem pro woo – doo ani jiné strašidelné rituály, kterým se materialismus západní civilizace směje. Bral to čistě vědecky. Červená polární záře nám říká, že na nás dopadá záření, které není fauně zrovna prospěšné. Ne nadarmo si lidé vybrali červenou jako výstrahu. Teď ji mají přímo nad sebou a místo aby někam zalezli, nadšeně ji obdivují a lezou po kopcích, aby ji mohli lépe vyfotit. 

Je docela možné, že nás příroda zahubí dřív, než se stačíme vyhladit sami. Ne proto, že bychom přírodě nějak překáželi, i když i to je jedna z možností, pokud jsme součástí terária nějaké nadřazené inteligence a nehodíme se jí do krámu. Možná žijeme v počítačové simulaci – tuhle možnost nemá moje žena ráda, a připouštím, že ani já ne – ale možné je úplně vše, co si lidská fantazie dokáže představit, a je toho ještě spousta, co si vůbec představit nedokáže. Tu a tam některý autor sci-fi natrefil na zamčené dveře, ale nejsme schopni zpracovat, co je za nimi, proto k nim nepotřebujeme ani klíč. Je to zbytečné.

A. C. Clark správně říká, že magie je věda, kterou jsme ještě nepochopili. Nepochopili jsme toho dosud mnohem víc. Ne snad, že bychom nechtěli. Nemůžeme. Nejsme hodni, nejsme zralí, nejsme připraveni chápat vyšší smysl věcí. Jsme stále na úrovni pravěkého člověka, hledícího na blesky bouře jako na apokalyptické divadlo. Teď to divadlo máme nad sebou, obdivujeme ho a nijak nás neděsí. Myslíme si, že nás ochrání zdi našich příbytků. Stačí zavřít dveře, které pračlověk v jeskyni neměl. Zatím víme, že nic nevíme.

„Lorenzo, já bych chtěl vědět všechno,“ říká Jacques Mayol ve filmu Magická hlubina. 
„A o čem,“ ptá se špičkový freediver Lorenzo.
„O všem…“ odpovídá Mayol a dívá se přitom na dovádějící „civilizaci delfínů,“ která nás možná brzy nahradí.